Nezbývá než jen stručně…

Jelikož jsem se už opravdu dlouho nedostala k tomu, abych něco sesmolila, tudíž si toho teď už moc nepamatuju, sepíšu jen tak zběžně na co si vzpomenu za ty uplynulé dva měsíce. Čili teď máme začátek dubna, právě je tu férie, tak máme týden prázdniny, před dvěma týdny byla Semana santa, takže jsme měli taky prázdniny…ale postupně, k tomu se dostanu…

V lednu a na začátku února se toho moc nedělo, jelikož byly zkoušky a všichni jsme drtili. Abych pravdu řekla, tohle bylo rozhodně nejhorší zkouškový, tolik stresu jsem si teda ještě nikdy neužila! Je to trošku prekérka tenhle jejich systém. Oni totiž mají o zkouškovém jen jeden pokus, druhý je v září a třetí v prosinci, ovšem to je nám jaksi k ničemu, jelikož my už tu v září nebudeme, takže pro erasmáky to v důsledku znamená, že to prostě musíme udělat na poprvý. Ke všemu se na termíny zkoušek nezapisujeme sami, jak jsme od nás zvyklí, ale datum i čas jsou předem stanoveny, takže se klidně stane (a většinou to tak je), že má člověk třeba tři nebo čtyři zkoušky v jednom týdnu, pěkně jednu za druhou, takže jede prostě pořád naplno. Já jaksi nejsem moc schopná učit se pilně předem, v Čechách si dám zkoušku jednu za týden a učím se vždy na tu co mě čeká těch pár dní a především den předem a celou noc. Tady to jaksi nebylo možné. Ačkoli noci jsem probděla asi všechny, takovej zápřah jsem si už dlouho nedala. V neposlední řadě tady vlastně zkouškový vůbec není, byly jen asi dva týdny, kdy nebyly vyučovány normální předměty, zato však normálně běžely jazyky, takže na ty jsme ještě mezi těma zkouškama museli chodit. Navíc se mi sešly asi tři zkoušky ještě na poslední týden normální školy, kde se psaly všechny možný testy a musela být docházka, takže nejen že jsem se učila na jednu zkoušku za druhou, ještě jsem k tomu musela dělat úkoly, psát testy a chodit do školy, takže se vůbec divím, že se mi to nějak podařilo spatlat. Pravda je, že jediná záchrana byla, že na několika předmětech jsme měli dost bodů za práci během semestru, takže na závěrečné zkoušce už naštěstí nebyla taková váha. Takže jsem to tak nějak všechno uhrála. Jednu zkoušku jsem neudělala, ale ta ani nebyla v plánu. Byla to finanční matika, kterou jsem si zapsala navíc, protože jsem na začátku semestru nevěděla co si vybrat a tohle by mi u nás asi uznali, ale bylo to za míň kreditů, takže jsem nakonec chodila na ten druhý předmět. Ta matika se dala jít zkusit jen napsat zkouška, takže mi jí Péťa asi tři dny učila a pak jsem si to šla zkusit napsat, ale už nějak po tom všem nezbývala síla, a hlavně pointou bylo naučit se ty příklady zpaměti a to je přece v matice strašná blbost, já pořád nějak spolíhala na selskej rozum, ale to byla jaksi chyba lávky. No nevadí. Stejnak se nic neděje, kredity jsem si splnila, jen nemám nic do foroty na tenhle semestr, ale myslím, že to nebude zrovna problém.

Každopádně musím říct, že jsem se přesvědčila o tom, že i takovej antitalent na jazyky jako já, si klidně může odjed do ciziny na erasmus, studovat v cizím jazyce a dokonce ty zkoušky i udělat. Přiznávám, že jsme si vybrali opravdu lehký předměty, opět jsem se (jako vždy) vydala cestou nejmenšího odporu, jen abych to udělala a nemusela vracet stýpko. Moje ctižádostivost končí právě tady. Nemám zapotřebí studovat bůhvíjak těžké předměty, s kterýma pak budu (jak se znám) mít problémy je udělat, nakonec bych si škubala vlasy a hroutila se strachem, že budu muset vracet těch sto tisíc a proč? Pro nic za nic, protože v Čechách mi ty předměty stejně neuznají, nebo teda aspoň člověk nikdy nemá jistotu, že mu je uznají, jelikož to záleží čistě na libovůli jediného člověka a to garanta předmětu a ten když řekne, že se mu to nezdá, tak prostě smůla. Takže moje filozofie je radši si to tady užít, než přespříliš studovat. I tak se mi zdá, že jsme ten minulý semestr byli ve škole až moc. Na to jak nám každý sliboval, že jsou to v podstatě prázdniny! Tak jsem si pro jistotu tenhle semestr dala předměty ještě víc ulejvácký, takže se tam teď tak neskutečně nudím, že se mi tam ani nechce chodit. Ke všemu když nikde není povinná docházka, to je pak sakra přemlouvání. Ale naštěstí nemám nic po ránu, takže to jde o to snadněji.

Po zkouškách nastaly změny. Celou dobu jsem si lámala hlavu, jak vyřeším svůj problém s bydlením. Jelikož jsme bydlely s Jančou v dvoupokoji a ona se v půlce února vracela domů, měla jsem dvě možnosti, buď si najít někoho k sobě do pokoje, nebo najít dva lidi do pokoje a pro sebe něco jiného. Občas to vypadalo dost neproveditelně obojí, nedokázala jsem si představit, že bych bydlela v dvoupokoji s někým úplně cizím a ještě jaksi jinak mluvícím. Takže tahle možnost se mi moc nezdála. Ta druhá zas byla dost komplikovaná, za sebe jsme náhradu sehnat musely, jinak bysme nedostaly zpět zálohu a ta náhrada musela ke všemu přijít ve stejný čas jako nové bydlení. Nakonec to ale, opět díky Luigimu, dobře dopadlo. Ozvala se mu nějaká polka z loňska, že sem jedou její dvě kamarádky a jestli by jim pomohl s hledáním bydlení, tak jsme je upíchli do toho našeho pokoje, jelikož jim nevadilo bydlet společně, což bylo fakt štígro. No a vzápětí Luigi objevil inzerát na úplně úžasnej byt, naproti škole se dvěma španělkama. Předcházelo tomu několik nevydařených telefonátů a prohlídek bytů, takže už jsem to začínala vidět dost černě. Tohle ale vypadalo báječně a nakonec si mě i vybraly, takže happyend. Krylo se to jen asi o 10 dnů, to jsem zůstala bydlet u Péti a Slávka, byli jsme v pokoji ve čtyřech, jelikož tam ještě byla i Janča, než odjela do Čech, takže jsme si chvíli okusili jak se žije sardinkám, ale teď už se mám perfektně, bydlení je to úžasný, na skvělým místě, útulnej byt a spolubydlící taky paráda. Teda aspoň jedna. Elena. Ta je od Madridu, takže mluví krásně srozumitelně, navíc se mnou má trpělivost a je moc milá, takže už jsem začala dělat i pokroky. Teď tu ovšem už měsíc není, tak se mi po ní začíná stýskat a pokroky nějak ustaly. O druhé spolubydlící, Angele, se taková chvála pět nedá, ale taky je v pohodě. Jen je odtud, od Huelvy, takže má příšernej přízvuk, mluví prostě „andalu“, rychle a moc na mě nebere ohledy, takže jí většinou vůbec nerozumím, čili naše konverzace je dosti chabá.

Tak to byla změna k lepšímu, další změny už tak veselé nebyly. Skončil totiž první semestr, takže se několik lidí vrátilo zas domů. Kromě Janči ještě Markéta, Zuzka, Lucka Ságovka (Péti kamarádka-nebyla tu na erasmu, jen pracovat) a Adam. Teď minulý týden odjel i Lukáš, ten tu chtěl zůstat, ale nějak nesehnal práci, tak to nakonec vzdal. Konalo se pár večírků na rozloučenou a vůbec to bylo smutný (teda ty večírky nee). Bude se mi po nich stýskat, ale jak se povedlo říct Janě, když si druhá Janča stěžovala, že třeba Zuzku už nikdy neuvidí: ….takových ještě bude! Ona je to sice pravda, ale stejně. Jsou tady takový bezva lidi. A když odjedou, tak je to strašná škoda. Ale každá mince má dvě strany. Pro změnu přijeli noví lidé, na druhý semestr a ty jsou taky bezva! Od nás ze školy Jára a ještě tři geografové z UK, Martin, Janča a Inka. Tak je nás tu pořád pořádná parta. Teď na „Semanu santu“ přijely všem návštěvy, takže česká komunita byla sakra silná!

Akce

Carnaval de Cádiz. Masopust se tady, jako koneckonců všechno ostatní, slaví poněkud více než u nás. Pořádají se třeba i týdenní karnevaly, jeden z nejznámějších v přímořském městečku Cádiz. Máme to kousek a tak jsme vyrazili. Bylo to 9. února, ovšem počasí tomu jaksi vůbec neodpovídalo, bylo prostě nádherně! Péťa se sice ještě učila na poslední zkoušku ze španělštiny, z který měla dost vítr, ale obětovala se a odvezla nás tam, pak seděla celý den v autě a šrotila, chudinka, ale večer se s námi taky vypravila za zábavou. Jeli jsme tedy jako obvykle: já, Péťa, Luigi, Slávek ale tentokrát místo Janči Jára. Slávek se opět vyznamenal, když přišel v čase odjezdu v osum ráno teprve domů nadranej, že sotva prošel dveřma, ale strašně chtěl jet, tak jel. Akorát my jsme se cestou skoro otrávili těma alkoholickejma výparama a stejně prospal půl dne v autě a pak nepil, tudíž ani moc neslavil, tak se mu to opravdu vyplatilo. Všichni slibovali, že budou mít masku, tak jsem si celý večer lámala hlavu, co vykoumám, nakonec jsme koukali na Vlasy, takže jít za hipísačku byla jasná volba, koneckonců bylo to jediné, na co jsem měla doma propriety a navíc pro mě je vždy radost ověšet se všema těma blbinama a navlíknout na sebe veselý oblečky. Ovšem typické zklamání…samozřejmě jsem nakonec byla jediná kdo masku měl, ale na druhou stranu ostatní pak hořce litovali, protože ta atmosféra tam byla naprosto dokonalá a dost to člověka strhávalo k tomu blbnout jak ti okolo. Vážně, byla to přehlídka nejrůznějších masek a kostýmů. Většina jich byla sice jasnojasně koupená, domací výroba tu moc nefrčí, ale působivé!!! Hodně lidí bylo po skupinkách a všichni za to samé, takže člověk potkal třeba roj včelek, tlupu pirátů nebo celej řád františkánů. Přes den se vlastně nic nedělo, ale jelikož bylo vážně krásně, tak jsme se toulali po pláži a po městě a byla to neskutečná pohoda. Večer už se to začalo rozjíždět a nakonec byly v ulicích neuvěřitelný haldy veselících se lidí. Na jednom náměstí bylo postavené pódium a dokonce tam hrála naživo kapela, tak to byl můj první (a dost možná i poslední) pořádnej živej koncert ve Španělsku a že jsme si ho užili, to teda jo!!!!! Pak jsme jeli v noci zas zpátky, přeci jen byla už docela kosa a Péťa měla už jen poslední den na učení, takže celonoční oslavy se nás netýkaly, ale i tak to byla paráda!!

Další víkend jsme chtěli jet na další karneval, ale jelikož jsme si nebyli jistí, jestli opravdu je, tak jsme to na nakonec vzdali. Jelikož to byl ale Janči poslední víkend tady, rozhodli jsme se jet alespoň na nějaký menší výlet po okolí. Nakonec jsme zajeli do nedalekého městečka Carmona, kterou jsme měli doporučenou. Je to takový pěkný malý městečko, ale usoudili jsme, že tam chcíp pes. Většina z nás byla nachcípaná, tak jsme se necítili moc dobře a nakonec jsme seděli v autě a čekali na Péťu a Luigiho, protože ty si chtěli projít město celý. Pro mě to skončilo procházkou po skládce. Protože ani nevím jak to vzniklo, najednou jsme lezli po skládce dolů do polí, tam jsme se dopachtili k nějaký budce s nářádím a vydali jsme se zas nahoru do kopce, až jsme došli na druhý konec Carmony, zjistili jsme, že jsme někde za plotem, takže jsme chtěli přelézt bránu, ale nakonec nám jí odemknuli a hodně se divili, co za ní děláme. Tzn. od tý doby je pro mě Carmona = skládka. Navíc jsme se museli brzo vrátit, na večer byla naplánovaná rozlučková párty, den předtím jsme připravili několik pomazánek, takže to nakonec bylo takový český pomazánkový mejdlo. Druhý den jsme Janče zamávali na letišti a tradá…už byla fuč. Tak jsme si odpoledne uvařili rajskou a hráli monopoly.

29. února jsme vyrazili na výlet do Granady. Jelikož ve čtvrtek byl svátek, tudíš to znamenalo, že bude tzv. „puente“, čili španělé si udělají volno i v pátek, především studenti, lépe řečeno všichni učitelé to vzdají, protože vědí, že nikdo nepřijde. Tak jsme měli 4 dny volna, čtvrtek jsme ještě prolenošili a v pátek jsme v obvyklé sestavě Péťa, Luigi, Slávek a já vyrazili směrem na Granadu. Páté místo zůstalo volné, ostátní se vydali někam jinam a nikdo o Granadu kupodivu neměl zájem. V pátek jsme měli naplánovanou přírodu, kopce, hory. Luigi nás vzal někam do hor, do nějakého lázeňského města kam jezdívali s tátou, tam jsme se prošli i někde trochu mimo město, ale že by nás to uspokojilo, to ani ne. Chtěli bychom někam do lesů, do českých lesů!! Smůla. Pak jsme vyjeli ještě nahoru na Sierra Nevadu. Ale tam už jsem byla s klukama v červnu, když jsme byli navštivit Vencu, a taky mě to nijak nenadchlo, sjezdovky byli jen uměle zasněžený, navíc v teniskách se tam moc běhat nedalo. Tak se Luigi chvíli kouloval se Slávkem, načež zjistil, že je to hrozně studený ten sníh a s promočenýma botama jsme zas sjeli dolů ke Granadě. Tam jsme se ubytovali v kempu, což bylo o polovinu levnější než nejlevnější hostel, pořád ale přeci jen nějakých 7-8 euro. Ale aspoň se záchodama a sprchama a nemuseli jsme se bát, že si postavíme někde stan a policajti nás vyženou. Upozorňuju, že byl únor! Taky nám ještě byla celkem kosa. Ale přežít se to dalo v pohodě. No jo no, v Andalusii se zkrátka dá stanovat už v únoru.

Sobotu jsme si vyhradili na Granadu, bylo docela hezky, tak jsme se pořádně prošli po městě, je opravdu moc krásný. Já jsem tam byla už předtím, ale jen v Alhambře (obrovský palác) a město jsem tenkrát vůbec neviděla. Takže jsem se těšila, až si to tam konečně projdu. A není co dodat, Granada je fakt nádherná, doporučuju!! Akorát jsme přes den dost vyhladověli, pak jsme se večer pustili do „tapas marathonu“. Tapas jsou takový malý jídla, může to být v podstatě cokoliv, malý talířek s pár sousty a Granada je právě známá tím, že to je jedno z posledních míst, kde se udržela (prozatím) tradice, že ke každému pití dostane člověk tapas zdarma. Takže jsme vymysleli ne až tak moc inteligentní strategii, že se najíme tímhle způsobem. Začali jsme v jednom baru, ale jelikož jako tyhle tapas zadarmo jsou většinou vyhrazený jen jedno nebo dvě jídla, přesunuli jsme se po jednom pivu do dalšího baru. Tam jsem zjitili, že jich mají dokonce deset, takže jsme se rozhodli, že chceme vyzkoušet všech deset, museli jsme ale začít od píky, pěkně od jedničky. Nakonec jsme teda přesvědčili číšníky, ať nám ke čtyřem pitím donesou různé čtyři tapas, jinak bysme se k tý desítce zcela jistě nepropili. Stejně jsme toho nakonec vypili tolik, že jsme zas až tak neušetřili, přeci jen ne všechno zadarmo se vyplatí. Abychom se najedli, tak jsme toho prostě museli vypít tolik, že se to snad ani nakonec nevyplatilo, ale je pravda, že takovej tapas marathon byla docela sranda.

Navštívit Granadu opravdu doporučuju, pokud ale chcete vidět i Alhambru, tak jsou prostě třeba alespoň dva dny. Slávek, Péťa a Luigi si zarezervovali lístky do Alambry na neděli, ale já jsem tam už podruhé nešla, takže jsem měla ještě jeden den na Granadu a prošla jsem si skoro všechno, kde jsme nebyli v sobotu. Udělalo se nádherně, na tílečko, což opravdu na 2. března bylo neuvěřitelný, ale co, už se konečně musíme přestat divit!

8. a 9. března jsme si udělali víkend u moře, Péťa s Luigim byli v Praze, její auto jsme si půjčit netroufli, tak jsme si půjčili jedno v půjčovně a vyrazili směrem na Huelvu. Tentokrát tedy úplně jiná sestava, Lucka, Janča (nová), Jára a Lukáš. A musím říct, že to bylo příjemné osvěžení, vypadnout pro jednou s někým jiným. A bylo to neskutečně príma. Jeli jsme ještě kousek dál za Huelvu, projeli jsme malý městečkem Lepe a zapíchli to na pláži poblíž Isla Cristiny. Bylo fakt pěkně, tak jsme tam vydrželi celej den, navíc jsme s sebou měli volejbalovej míč, tak jsme hráli vybiku a fotbal, všichni jsme se u toho zmrzačili, ale bylo veselo. Večer jsme vyrazili do blízkého mini-městečka, kde jsme se báli, že snad nenajdem ani žádnou hospodu, tak jsme pro jistotu zapadli do první, kterou jsme našli, stejnak jsme měli nakoupený vlastní zásoby, takže jsme ani moc pít nechtěli, jen si chvíli někam zalézt a přeci jen se už trochu ohřát, ono totiž na pláži dost fouká, takže jsme všichni měli po celým dni chuť na něco teplýho. Dali jsme si kafe a pak jsme zjistili, že sedíme kdesi v dětském baru, což nám ale jaksi nebránilo si to tam infantilně užít, tak jsme (přiznám, že jen s holkama) obsadily dětský automat a kupovali si medvídky pů v oblečkách podle znamení. Pak jsme koupili párky a vydali se zpátky na pláž, kde jsme byli celý den, protože tam byl takový pěkný hájek a v něm několik cihlových grilů, kde jsme tudíž usoudili, že se smí dělat oheň, snad i v pozdních nočních hodinách. Moje teorie přežití v noci bez mrznutí spočívá totiž v tom sedět u ohně nejméně do pěti, pak už se to prostě dá přežít, takže jsem k tomu ostatní donutila. Opékali jsme si párečky na ohýnku, vypili flašku rumu a zpívali si různorodé písně skoro až do svítání, takže mi pak spaní pod širákem fakt ani nedělalo problém. Taky jsme s sebou měli asi tak třikrát víc přikrývek než účastníků zájezdu, takže se bylo čím přikrýt, což se s mým spacákem do +20 sakra hodí. Druhý den opět uplynul ve znamení pohody na pláži a večer nás čekal jen návrat do Sevilly. Člověk si snad ani nemůže přát víc.

Tak nějak v té době začalo období Botellonů. Toto označení je odvozené od slova botella=láhev. Zkrátka jde o popíjení na ulici, u řeky apod., což je tu zakázané, ale stejně se to prostě dělá. A nám to vyhovuje úplně nejvíc, protože je tu hezky, venku se dá vydržet a člověk pije své zásoby a neutrácí nikde v hospodě. Navíc tady ty hospody stojí stejně za nic (můj názor), tak je lepší se s kamarádama sejít u řeky, tam je mnohem lepší atmosféra. Takže mnoho našich večerů probíhá u Torre de Oro, popřípadě jinde u řeky nebo ve městě.

Portugalsko. O víkendu 15., 16. března jsme podnikli další výlet, tentokrát po jižním pobřeží Portugalska. Járovi přijel kamarád z Prahy - Lukáš a rozhodli se, že chtějí někam vyrazit, tak mě a Inku vzali s sebou, půjčili auto a jelo se. Projeli jsme celé pobřeží až po Sagres. Zastavili jsme na několika plážích a útesech po celém Algarve, jak se právě tahle část Portugalska jmenuje. Když jsme večer dojeli do Sagres, začalo se pomalu stmívat, takže jsme museli vymyslet, kde složíme hlavu, narazili jsme na nějaký kemp, kam jsme se tedy zašli jen tak zeptat, kolik by stála noc. Chvíli jsme mysleli, že špatně vidíme a slyšíme, když nám slečna ukazovala ceny v řádech 2,30 apod. Dohromady jsme nakonec za 4 lidi, auto a stan zaplatili asi 13 euro, což je opravdu směšná cena oproti Španělsku. A byl to opravdu pěknej kemp, přivezli jsme si s sebou takový ty hliníkový grily na jedno použítí a spoustu dobrot, špízy a slaninku, takže večer ubíhal moooc příjemně, nakonec jsme dostali vynadáno, že se tam ohně dělat nesmějí (není divu, že se bojí, kdybychom to tam podpálili, tak shoří půlka Portugalska). Stejnak jsme ale tak víceméně u žhavých uhlíků vydrželi do pěti, takže mrznutí bylo zažehnáno.

V něděli nás potkalo následující: pevnost, útes, díra, mlýny, želva. Vysvětlím. Pevnost v Sagres je na útesu nad atlantikem, bylo tam spoustu rybářů rybařících přímo z útesu a dle mého hazardujících se životem nad rozbouženými vlnami oceánu, na druhou stranu je to dobrá podívaná pro turisty, ještě by mě zajímala průměrná úmrtnost vzhledem k úlovku. Jestli je to aspoň efektivní hazard. Každopádně zajímavá profese. Pak že rybolov je nuda. Díru mám takovej dojem asi nevysvětlím. Nejsem si totiž jistá, že kdo to neviděl, dokáže plně pochopit naše nadšení pro tento přírodní úkaz. To bylo takhle…uprostřed útesu jsme narazili na díru, která vlastně ani nebyla díra, jen cosi v zemi, kde byli šutry a odkud to hučelo a fičelo. Vzhledem k tomu, že tam právě žádná díra nebyla a moře bylo ještě hodně pod námi, tak nám přišlo neuvěřitelně zábavný, že odtud fouká tak silně, takže to byla prostě díra…to se popsat nedá. Dál mlýny. Konečně mi kluci splnili moje přání, když jsme cestou potkali větrné mlýny a já si pod ně zatoužila lehnout, protože mi Zuzka jednou vyprávěla, že je to fakt vodvaz. Tak jsme zas přelezli řetěz, což byl jasnej důkaz toho, že se tam nesmí, a já ulehla pod mlýn a je to fakt hustej pocit! Člověk prostě nemůže přestat myslet na to, že se určitě každou chvíli ta vrtule utrhne a jedna lopatka se jistojistě zabodne právě do něj. A nakonec želva! To byl vůbec nejkrásnější zážitek celého víkendu, teda pro mě. Na poslední pláži, kde jsme se stavili jsme potkali v písku maličkou želvičku, ta byla tak krásná, že jsem si jí chtěla vzít do kapsy, ale oni mi to ostatní (proklatí rádoby ochránci přírody) nedovolili. Přitom u mě by jí bylo určitě líp, no ne???!!!! Ba ne, já vim že né, ale když ona byla tak úžasná. Kdo znáte mojí slabost pro želvy, tak mě jistě chápete! Takže to byla naše výprava po portugalských plážích, fakt dobrá!

V týdnu od 17. do 23. března byla Semana santa – místní velikonoce. Celý týden jsme měli prázdniny, takže paráda, navíc jak už jsem zmínila, přijelo hodně návštěv, takže nový príma lidi, bylo prostě veselo. Nejdříve by se asi hodil popis Semany santy, ačkoli z mé strany asi nebude příliš barvitý, mně totiž celá semana santa příliš neuchvátila. Celé je to o tom, že každý kostel v jednotlivých čtvrtích Sevilly vypraví svůj průvod, který nese jednu obrovskou sochu Ježíše a jednu obrovskou sochu panenky Marie, mezitím jde neskutečnej dav pěších oblečených a la kukluxklan, nesoucích kříže či svíčky apod. V některých těchto průvodech (z těch nejvýznamnějších kostelů) jde až třeba 2900 lidí!! Každý průvod má určený svůj den, čas a trasu. Vždy musí projít katedrálou a ještě asi dalšími dvěma místy, zbytek trasy už je pro každý průvod jiný. Takhle to jde celý týden, člověk různě potkává průvody protínající město, dnem i nocí. Je to pravda uchvacující podívaná, ty sochy jsou většinou třeba i několik století staré, takže velké vzácnosti, taky pro všechny účastníky průvodu je to velká čest, odměna za celoroční chození do kostela a taky za to určitě musí pořádně zaplatit, a ke všemu to musí být neskutečný utrpení, protože ty trasy jsou dlouhé, většinou se jde víc jak 12 hodin, hodně z nich jde naboso. Taky jsme tam viděli dokonce i děti. Pro věřící Sevillany je to zkrátka významná událost.

Pro nás až tak ne. Stačilo mi vidět pár náhodně potkaných průvodů a pak jsme tomu obětovali celou noc ze čtvrtka na pátek. To je tzv. Madrugada (tady teda spíš madruga – zkráceně po andaluz) – noční či ranní pochod. Průvody, které se účastní Madrugady vyráží třeba o půlnoci, jdou celou noc a do cíle dorazí až třeba ve tři odpoledne. Luigi nám dělal průvodce, takže vymyslel trasu, abychom potkali všechny zajímavé průvody. Musím teda říct, že to bylo ale strašný. Celou noc jsme trpěli zimou, bolením nohou a neskutečnou únavou, jen jsme se toulali městem, nebo spíš prodírali neskutečnýma davama lidí na místo, kde jsme čekali třeba hodinu na průvod. Pak samozřejmě ještě trvalo hodinu, než ten průvod přešel. A pak se pokračovalo na další stanoviště. Já se plně ztotožňuju s názorem Janči Martina, kterej řekl, že mu to celý připadá, jako svátek sloužící k tomu, aby co největší množství lidí co nejvíc trpělo, včetně nás bohužel. Nechci být teda jen kritická, něco do sebe to má, občas kdybych si dokázala odmyslet tu únavu a zimu, tak by se mi to i líbilo. Nakonec jsem to ale v osum ráno vzdala a společně s dalšíma odpadlíkama se vydala k domovu. Přišli jsme tak o údajně dva nejlepší průvody, hlavně cikány, kteří prý tančí, ale síly už prostě nebyly.

O víkendu jsme vyrazili ještě na výlet do Chipiony, ale byla strašná zima a hrozitánsky foukalo, takže jsme tam ani moc dlouho nevydrželi. V pátek 28. března se tu na odlehlém konci Sevilly, na místě, kde bývájí v neděli veliké trhy, na takovým obrovským parkovišti, konal Botellon grande. Tak jsme tam ze zvědavosti taky vyrazili. Na to, že botellon je vlastně věc zakázaná pod přísnou pokutou, je to celkem zajímavá akce. Nevím kolik tam mohlo být lidí. Rozhodně několik tisíc, celý den proudili davy s igelitkama plnýma lahví alkoholu městem a už tak od čtyř hodin se tam popíjelo. Nic víc. Prostě se jen sešly tisíce lidí na betonu a chlastali. A my s nima. Ale za zmínku to stojí. Byl to rozhodně zajímavej zážitek.

Teď o víkendu tu v parku Alamillo byl takovej alternativní festival. Moc jsem se na něj těšila, že konečně zajdu na pár koncertů, navíc zadarmo. Nakonec to ale o hudbě moc nebylo. Byla tu spousta stánků a různých umělců apod. Fůra zajímavých lidí, na jednom konci se tančilo flamenco, jinde africké tance, někde bubnovali atd. Ale bylo krásně, byla tam super atmosféra, navíc jsme se tam sešla celá česká grupa a užívali jsme si krásných dvou dnů pohody.

No a tenhle týden tu máme sevillskou férii, ale trochu se obávám, že mě taky až tak moc nenadchne, navíc už dva dny prší, takže se někde toulat po pouti, no uvidíme, včera jsme si radši udělali naší soukromou českou bramborákovou fiestu (jo a minule jsme měli guláš party, to měla zrovna Janča narozky, tak jsme jí upekli dort v remosce, ale povedl se! a ten guláš, to byla pohádka!) a dneska tedy máme v plánu vyrazit na férii, ale tak to až příště….Jo a taky jsme si zažádali a dostali NIE, což je identifikační číslo na cizinecký policii, takže už tady můžeme bez problémů pracovat a tímto jsme se stali rezidenty Španělska!!