Sevilla

HOLA!

Zdravím všechny ze slunné Andalusie, je tady nádherně, dneska dokonce 40°. (Spíš tak trochu padáme horkem, ale nevadí, vytahovat se můžu!) Bohužel zatím nemáme moc přístup na internet, jelikož ve škole nás to zatím nepustí (nemáme uživatelský jméno a heslo) a na bytě jsme to ještě nějak nepořešili, jde to jen na balkoně a jen chvílema a maximálně tak odeslat e-mail. Proto se ozývám až teď a jen tak narychlo, zatím mě moc online neuvidíte – bohužel.

Cesta byla trochu úmorná, ale bylo to moc hezký vidět všechny ty daleký kraje a vůbec to bylo fajn a určitě to stálo za to. Jsem ráda, že jsme se tak rozhodli. A to auto tu bude opravdu maximálně super. Především nevím, co bysme si tu bez něj počali do teď při těch dvou příšerných dnech shánění bydlení. Ale popořádku…

Hranice s Německem jsme překročili asi až kolem půlnoci (teď už si konkrétní detaily moc nevybavuju) a jeli jsme dokud Péťa neusínala. Slávek si s ní vepředu statečně povídal, ale my s Janou jsme to zalomily a nevěděly o světě. Nakonec to někde na sídlišti zapíchla i Péťa, ale stáli jsme tam asi jen dvě hodiny, pak už kolem začali hodně chodit lidi, takže jsme pokračovali dál. Přes den jsme přejeli Německo, kde bylo teda pěkně hnusně a byla nám pěkná zima a vlastně jsme jeli jen po dálnicích, pak jsme přejeli hranice a navečer jsme dorazili do Lyonu. To už řídil Slávek, ale bylo to jeho asi jediných 500 kiláků, zbylých cca 2500 řídila Péťa J Ale ona řídí móóc pěkně. Líp jak chlapi…žádná brzda plyn…no známe to! J Francie už byla překrásná, postupně jsme shazovali svršky a kolem toho Lyonu jsme jeli po menších silničkách, protože nás trochu zamotala GPSka, ale já jí nakonec byla vděčná, protože francouzský venkov je opravdová nádhera. Jinak GPSka je fakticky výborná věc, sice ve velkých městech jsme občas přejeli nějakou odbočku, protože jsme třeba nepochopili co přesně měla na mysli slovy „držte se vlevo a pak odbočte doprava“ a tak, takže občas dostala i vynadáno, ale jinak paráda. Opravdu skvělá věc. No v Lyonu jsme si pomocí GPSky našli Formuli 1 a tam přespali, takže to byl luxus po noci a dnu v autě. Druhej den jsme se pěkně vyspinkali a pak se vydali na cestu, projížděli jsme Francií, takže bylo téměř pořád na co koukat, vinice a tak…ale u toho Lyonu se mi asi líbilo víc. Pak jsme dokonce zahlídli i první moře!!:-) Někdy za tmy jsme přejeli španělský hranice a někdy kolem jedný hodiny jsme dorazili do Barcelony, kde jsme si naivně mysleli, že seženem zase ubytování ve Formuli 1. Ta ovšem byla beznadějně plná a i ostatní hostely v okolí, takže jsme po dalších dvou hodinách hledání a vymýšlení, jestli budem spát v autě nebo co, zaparkovali u tříhvězdičkovýho hotelu a rozhodli se, že dva tam a dva v autě. Jelikož Jana s sebou nemá dost financí a Slávek taky moc ne a Péťa jako řidička se potřebovala pořádně vyspat, tak padl los na mě a na ní. Ale moc jsme se nebránily, protože už jsme byly z tý cesty docela zdevastovaný. Takže jsme si zaplatily hotel za 55 euro pokoj, nanosili tam všechny zavazadla, aby se dalo spát v autě a vychutnali si několik málo hodin spánku za cca 27 euro na osobu. No neber to! Další den jsme se vydali na cestu s představou, že dojedem co nejblíž Seville, ale nakonec se nám podařilo dojet jen do Madridu, jelikož jsme nechtěli riskovat další podobný martirium s hledáním noclehu jako předešlý den. Po Španělsku moc formulí není, v Madridu ale naštěstí dvě jsou a v jedné se nám podařilo sehnat jeden pokoj. Jeden pokoj ve formuli je vždy pro 3 lidi a bývá kolem 30 euro. Jelikož měli jen jeden pokoj a my byli čtyři, tak nám nezbývalo než se tam načerno nějak složit, ale aspoň jsme částečně srazily ty výdaje z předešlého noclehu. A hleďme … ve vedlejším pokoji jsme narazili na dva slovenské bratry, ty nás zachránili před smrtí hladem, snědli jsme jim guláš, dostali jsme pifko a pokecali jsme o všem možným, takže nám skoro druhý den bylo smutno, když jsme se s nima loučili, ač to byli trošku neotesaní čtyřicetiletí kamioňácí, ale přeci jen bratia…No a v neděli už jsme zaplaťpánbůh dorazili do Sevilly, musíme Feldu opravdu pochválit, zvládla to na jedničku. Jen jsme při tom trochu vyhladověli, jelikož v neděli opravdu není téměř nikde otevřeno, ani v burgerkingu ve městech blízko velkých silnic. Ale naštěstí jednoho otevřenýho mekáče jsme nakonec našli, takže záchrana. Když jsme dorazili do Sevilly, našli jsme hostel za 18,5 za noc se snídaní, což bylo docela dobrý a napsali Luigimu, že jsme tu.

A nyní o něm….Luigi je asi ten nejbáječnější, nejhodnější a nejochotnější člověk na světě. Asi pro nás v životě cizí člověk neudělal a neudělá tolik jako on. Jen jsme napsali, že jsme kamarádi od Venci a on si nás hned vyzvedl a strávil s námi v podstatě téměř nepřetržitě asi tři dny. Udělal nám noční prohlídku Sevillou. Chodili jsme asi do dvou do rána. Druhý den jsme zjistili, že na ubytovně už nemůžeme zůstat, takže jsme odvozili všechny věci k Luigimu, protože v autě zůstat nemohly a lítali jsme celej den po Seville a hledali inzeráty, obvolávali je a chodili se dívat. Teda v podstatě všechno z toho dělal Luigi a my za ním lítali a jen nechápali, že se mu chce s námi ztrácet čas. Ale on to tak nějak bral automaticky, že prostě nám najde bydlení. Nakonec jsme sehnali jeden byt pro 4, kterej byl levnej, pěknej a 4 pokoje po jednom-to bylo přesně to, co jsme chtěli. Akorát, že byl dost daleko od centra a od školy a tak nás od něj Luigi trochu odrazoval. (Dnes už ho chápu, protože ač bydlíme téměř v centru, už mají moje nožičky pár kilometrů našlapáno a běhat ještě takhle daleko, to už by bylo opravdu krutý!) Taky jsme si říkali, že přece nemůžem vzít hned první byt co vidíme. Tak jsme se s panem pronajímatelem domluvili, že mu dáme večer vědět a běželi jsme na další obhlídku. Tu ovšem majitel nakonec zrušil, že už měl ten byt udanej a my jsme zjistili, že v podstatě nemáme kde spát tu noc ani další noci a jsme v podstatě bezprizorní chudáci. Rozhodli jsme se, že ten byt vezmem, a tak jsme tam asi tak po 3 hodinách od prohlídky zavolali, načež nám pan majitel oznámil, že už ho udal, tak jsme splakali nad výdělkem a přemýšleli kde hlavu složit. Nakonec jsme poprosili Luigiho, jestli si u něj ještě můžeme nechat věci a spát v autě. Večer ale ještě měli dorazit Petr a Lukáš vlakem z Madridu, takže nás bylo na jedno auto trochu moc. Luigi tedy zavolal na jednu další ubytovnu a měli jsme obrovský štěstí, že měli aspoň jeden pokoj pro ty kluky, tak jsme je vyzvedli na nádraží, odvezli na ubytovnu a předpokládali, že strávíme sice nepohodlnou ale taky ne nějak nesnesitelnou noc v autě (bez zavazadel by to šlo) a další den se vydáme hledat další bydlení. Luigi nás ovšem v autě spát nenechal, že prej má doma čtyři postele volný, že může spát u maminky a my v jeho a v sestřině pokoji a ač jsme vzdorovali hodně dlouho, tak on se opravdu nenechal udolat a nakonec si nás (upozorňuju že nás znal 2 dny!) dovedl domů, dal nám večeři, seznámil nás se svojí maminkou, uložil do své postýlky a zkrátka postaral se o nás jako o vlastní J! On je opravdu neskutečnej člověk, nemám slov chvály, protože všechno co mě napadá, je málo. Netušíme, co bysme si bez něj počali, to opravdu ne! Je to asi náš nejvíc nejlepší kamarád na světě....Ačkoli si s náma zatím moc nepokecá…Péťa teda umí španělsky docela dost dobře, ale přeci jen ne na dalekosáhlou konverzaci, Jana jakžtakž anglicky, my se Slávkem anglicky dost krkolomně…On umí anglicky dost dobře a zřejmě i německy, no zkrátka, obdivuhodnej člověk, to mi věřte! Jen nevíme, jak se mu za to všechno odvděčíme, protože všechno bude málo.

No dál. V úterý bylo naší prioritou sehnat bydlení, takže jsme hned ráno vyběhli do ulic, Luigi s námi a hledali jsme a hledali. Nakonec jsme našli relativně dobrej byt relativně blízko centra a školy, akorát jen pro tři, maximálně v jednom pokoji přidat postel, ale sehnat si jí sami, ale za 650 euro, což už je na jednoho dost (ve třech). Jenže po zkušenosti z předchozího dne jsme okamžitě kejvli. Pak se nám podařilo sehnat ještě další bydlení a sice ve dvou dvoupokojích ve dvou bytech v jednom domě. O to jsme se trochu poprali, protože se nám to zdálo naprosto úžasný, teď už si tím tak jistý nejsme, ale neva…Takže nakonec bydlíme následovně:

V tamtom bytě Petr, Lukáš a dneska k nim asi dorazí Katka. Já s Janou v prvním patře toho dalšího domu, spolu v pokoji, ještě jsou tu další tři single pokoje a tam je Portugalka a dva Němci. A nad námi v pátým patře bydlí Péťa a Slávek v jednom pokoji a spolu s nima v bytě Němka, Francouz a Rakušan. Ted dvoupokoj stojí 370 euro za měsíc a museli jsme zaplatit celý září a ještě jednou 370 jako depozit a na začátku října si přijde pro dalších 370 za říjen, takže ani nevíme, jak vyjdem. Všichni ti cizinci jsou opravdu moc sympatický a zřejmě s nima bude v pohodě bydlení, ale všichni jsou strašně našláplý a mluví skvěle španělsky i anglicky…no připadáme si vedle nich jako totální idioti, především já. A to hodně! To nejhorší nás ale nejspíš čeká až ve škole, to bude teprve masakr, to bude vystřízlivění. Já si teda moc iluze nedělám, ale myslím, že ještě dostanu pěknou ťafku a budu se proklínat, že jsem do toho šla, ale snad se to časem nějak poddá…doufejme. No nic, jdu vybalovat, omlouvám se za nedbalou mluvu a případné chyby!